Díky Nike jsem začal běhat

Fuuu, od listopadu žádný post. Poděs běhá. Poděs neběhá. Poděs není běžec. Poděs tohle a Poděs tamto.

Neběhám. Ale to přijde. O tom ale tenhle článek není. Já jsem vlastně asi nikdy nenapsal, proč jsem začal běhat. Ve škole mě běh nikdy nebavil. To bylo 100 m na čas, 1500 m na čas, 3000 m na čas. A já jsem byl vždycky rád, když jsem se vešel do času na dobrou. Nebyl to běh, bylo to mučení. Bez průpravy a chuti jsme běhali po oválu jak smyslu zbavení. Ale tím si asi prošel každý. Na tělocviku mě bavilo snad všechno kromě běhu. A později zůstal jen běh tím, co jsem dělal.

Běh je svoboda. Běh je nezávislost. A když si to všechno protrpíte, může být i droga. Jasně, letos jsem ještě nebyl běhat a píšu tu něco o tom, že běh může být droga. Ale já, když se rozběhám, tak běhám. Jenže než se rozběhám, tak to trvá. Zn.: hledám parťáka.

Prvním impulsem pro to, začít běhat, byl We Run Prague. O tomhle závodu, který se loni bohužel nekonal, jsem už pár řádků napsal. První běžecké boty. První Dri-fit triko. První kraťasy. Ačkoliv jsem tomu vůbec nerozuměl, což se vlastně nezměnilo, běh mě docela pohltil. U mě je to ale takové skokové. Jakmile začnu běhat, běhám. Dokud zase nepřestanu. A když přestanu, trvá dlouho, než začnu. Proto doporučuji nepřestávat.

Paradox je, že jsem to byl já, kdo vytvořil Nike+ challenge. A jsem to já, kdo tam má asi 5 (slovy „pět“) kilometrů. Jsem lenoch, co večeří bramborový salát a sekanou z Billy a zapíjí to Red Bullem. Nakonec to ale budu já, kdo vás bude drtit. Protože až si dám cíl, půjdu si za ním. A to přijde brzy. Pokud ne, můžete mě ukamenovat.

Běhu zdar. BTW: Kdyby v tom nadpisu nebylo Nike, tak si to nepřečteš. Říkej tomu třeba marketynk.

Tomáš Potěšil

Běhám a snad mi to ještě nějakou dobu vydrží.

Všechny mé příspěvky - Website

Sledujte mě:
TwitterFacebookGoogle PlusNike+



Přidej komentář: