RUN-UP 2012 Praha

Já Vás zdravím v mém prvním příspěvku. Jen bych se v rychlosti na jednom řádku představil, ať víte kdo zhruba jsem. Od jakživa si říkám Roman (mám taky příjmení, ale neumím ho vyslovit…), je mi 24 let a dříve jsem hrál aktivně fotbal (přesněji řečeno do puberty), pak jsem zblbnul a přestal – do dnes toho lituji, kdy nakonec v těchto letech hledám alespoň částečnou sportovní alternativu. Tedy našel jsem – běh. Začal jsem nedávno – na začátku srpna, začínám pomalu, mám za sebou 3 měřené běhy, fyzička absolutně na 0. Cíle jsem si však vytvořil hodně rychle – absolvovat co nejvíce světových maratonů. A teď skokem k tomu o čem má být článek…Původně jsem si chtěl hned po 1 měsíci resp. 3 bězích (1,72km / 3,03km / 1,68km) bez absolutního tréninku vyzkoušet první ostrý závod a to METRO Běh 10 km (v rámci Prague Internation Marathon), ale protože jsem 8. září v práci s lehkým zklamáním jsem musel tuto šanci řekněme odmítnout nebo spíše vyškrtnout z plánů. Z ničeho nic jsem ale začal po Praze vídat reklamy na „nejneuvěřitelnější závod RUN-UP 2012“ a pár dní tak přemýšlel, jestli by to nebylo na škodu vyzkoušet. Původně se mi moc nechtělo, ale nakonec jsem se v úterý zaregistroval.

RUN-UP (ten český) je součástí světového poháru Towerrunning, což je pohár sestavený z běhů po celém světě. Jedná se o to, že se ve vybraných městech vyberou ty nejvyšší budovy a cílem je vyběhnutí v co nejlepším čase do nejvyššího patra. Tento rok bylo/je v čechách na programu 6 závodů vč. Mistrovství ČR. Já se rozhodl logicky pro ten pražský, i proto, že se se v Praze běhá na nejvyšší budově City Empiria (104 metrů) na Pankráci. Nejdůležitejším sdělením 26 pater – 505 schodů.

V pátek jsem se po 14 hod. dostavil na místo závodu, dostal startovní balíček, na hruď si nalepil číslo 214 a do času 16:32:40 jsem se rozběhával a rozehříval abych mému netrénovanému tělu nedal zabrat ještě víc. Myslel jsem si jak strašně mi to pomůže, že mi to přidá výdrž alespoň o jedno patro, ale omyl… 5 minut před závodem jsem si připevnil čip a připravil se na start. Nastal můj čas… Netrénovaný, nezkušený, nachlazený s rýmou avšak natěšený Roman předstoupil před startéra. „5, 4, 3, 2, 1, běž“ zaznělo z jeho úst a já vydal zhruba 100 metrovým během vstříc 505 schodům. Když jsem vběhl do budovy byla to taková rychlost, že se nedalo ani rozmyslet jakým stylem běžet – po jednom, po dvou schodech, nebo jak? Oči zaslali mozku a nohám zprávu, že po shlednutí šířky schodů bude lepší asi po jednom. Ze začátku to šlo poměrně slušně, patra se ztrácela a já byl na 8, 9 patře, mezitím jsem potkal pár fotografů a kameramanů ležících na zemi, přišlo 10. patro a já si říkal, sakra proč mě nic nebolí? To je divný, pořád mám tempo běhu, ale sotva jsem to dořekl, přišlo to… Nohy najednou jako by zůstaly na 10. patře a já nic necítil, najednou svaly zhutly a já ztratil rychlost. Do uší mi hrála hudba z Rockyho 4 a já si jako v onom filmu říkal „neznám bolest“ – jenže musel jsem si přeci lhát. Patra neubývají, 15, 16 a já umírám a chci to vzdát, fotograf na „nějakém“ patře říká pojď, pojď, já bych rád, ale na nohách mě drží jen ruce, pevně svírající zábradlí. Potkávám rovněž umírajícího běžce, který vyběhl předemnou. Jsem někde před patrem č. 20, myslím si, že jsem na své maximální tepové frekvenci, srdce se dere ven z těla, mám oční halucinace, černá čísla pater vidím s barevnými okraji, navíc se mi všechno vlní, funím.. Od 20. patra si říkám, sakra to nedám, kde je konec, jdu po doslova po čtyřech, rukama se opírám o schody, ale burcuju se – nesmím přestat, vůbec neřeším, že mě mezitím předběhli 2 borci. Přibíhám do 26. patra a rovnou se kácím k zemi, nemůžu se postavit, všude kolem slyším jen fuňení, vedro a louže potu ostatních. Nevím jestli žiju nebo jsem umřel. Po pár okamžicích jsem s pár dalšími běžci sjel zase na zem a dával tělu zasloužený odpočinek.

Mým cílem bylo nebýt poslední. Nechtěl jsem bězět Open Run jen do 10. patra, chtěl jsem Elite Run abych sám sobě dokázal že na to mám… A povedlo se. Výsledný čas 4:55:26 (m:v:s) mě dostal na 137. místo (z celkem 147 běžců). Dokud jsem nevěděl pořadí, byl jsem z časem spokojený, po pořadí už tak moc ne, ale cíl jsem splnil. Rekord celého závodu byl po večerním finále 2:13:43. Musím konstatovat, že jsem rád, že jsem do toho šel, jako zkušenost je to super. Rozhodně vím, že příští rok půjdu na ten pražský RUN-UP znovu…. a doufám, že se dostanu i někam za hranice.



Přidej komentář: