Nostalgický běh

Naposledy jsem běžel začátkem ledna. Tuším, že to bylo osm kilometrů. Byla zima, ale Tomáš mě přesvědčil, abych s ním běžel. To on dělá a pak se mi směje, že jsem línej, když řeknu, že se mi nechce. Běh byl osudný pro mé koleno, které potom dlouhé dva měsíce trpělo. Ani má fyzioterapeutka mi pořádně neřekla, co s ním je. Asi prochladlo. Teď na jaře už je v pohodě. Teda dneska jsem běžel podruhé v tomto roce.

Svítilo sluníčko, bylo hezky a já se učil na nadcházející maturitu. Nabídku k běhu jsem si dlouze rozmýšlel, ale pak jsem na ni kývnul. Doma jsem se lehce protáhl, vzal si na sebe běžecké kalhoty a větrovku. Na iPhonu připravil RunKeeper, který však není zrovna přesný, protože používá GPSku. Neřeším to, nejsem holt ortodoxní běžec, beru to jako „odreagovačku“ a baví mě psát o tom (čti honit si triko) na DailyMile.

Když jsem vyběhl, přišel na mě závan nostalgie. Přesně takhle jsem běhával před rokem. To jsem s tím začínal kvůli Nike Run Prague. Ta trasa, to počasí, to okolí. Viděl jsem se o rok mladší, jak si bezstarostně uháním lesoparkem v Letňanech. Vzpomněl jsem si na zážitky z minulého léta a chtěl se tam vrátit. Zažívat to znova a znova. Počáteční nadšení z této sportovní aktivity. Ale nemám na mysli pouze běh. Vykreslují se mi příběhy lidí, se kterými jsem se stýkal a bavil.

Všechno krásné ale jednou končí. Po dvou hodinách, během kterých jsem se reinkarnoval z běžce na ajťáka, mě šíleně rozbolela hlava. Takovou bolest jsem snad ještě nezažil. I běh má stinné stránky. Je to znamení? Nevím, dehydrován jsem nebyl, možná za to může krční páteř. Každopádně mám celé jaro a léto, abych objevil příčinu.

Jaroslav Hrách

Byl, jsem a budu cool!

Všechny mé příspěvky - Website

Sledujte mě:
TwitterFacebookYouTube



Přidej komentář: