A tady je – MŮJ PŘÍBĚH

Začalo to tenisem. 6 let přetěžování, 5x v týdnu dvou až tříhodinový trénink. Následně jsem 2 roky nedělala žádný sport závodně. Potom jsem si splnila dětský sen a 2 roky hrála florbal. Tréninky 3x v týdnu (tréninky převážně o posilování). Pak to ovšem přišlo. Problémy s koleny. Následné vyšetření, které objevilo kromě měkkých chrupavek také 3cm cystu v holenní kosti hned pod kolenem v místě, kde je centrum nervů a vazů. Většina lékařů volala po vyplnění místa matčinou kostní dření z pánevní kosti. Potom ale dodala, že úspěšnost je 50 na 50. „Buď budeš chodit, skákat, sportovat nebo se v nejlepší případě pouze postavíš.“ Co s vámi v 16-ti letech udělá tahle informace? Sejme vás, donutí vás se nad tím pořád zamýšlet. Ptám se lékařů: „Co by přineslo to, kdybych na operaci nešla?.“ Odpověď zněla – čekání. Čekání na co? Jestli se noha zlomí? Jestli se bude cysta zvětšovat? *Nehledě na to, že cysta může být ‚něco‘ jiného – doporučení na vyšetření biopsie. Vybírám si možnost čekání. Neumím si totiž představit to, že se to nepovede (asi tak jako nikdo!).

Fasuju poukaz na ortézu, instrukce o tom, jak nesmím skoro vůbec sportovat (kromě jízdy na kole), na rok vypadávám ze školní tělesné výchovy. Florbal je mi úplně odepřen kvůli doskokům, silným dopadům, velkým otřesům atd. ANO, SMIŘUJU SE S TÍM. Ale vím, že bez sportu nevydržím. Na různých blocích, serverech čtu o běhání. O tom, když si pořídím dobré boty, nebudu cítit bolest.

Po půl roce přichází první test. Sama v 7:20 29.7. vybíhám. Mám za sebou 2km a bolest necítím. Vím, že jsem našla kompromis, který mi nahradí to, co jsem dělala předtím. Ten pocit po tom, co se skoro zničíš je NĚCO, kvůli čemu s tím nepřestanu. Vím, že nebudu běhat 10km jen tak z fleku, že to půjde pomalu, ale nepřestanu s tím. Baví mě to, třeba i proto, že je to IN.

„Běhám, abych žil.“



Přidej komentář: