Takový byl můj první půlmaraton

Když jsem se začátkem září registroval na Sportisimo půlmaraton, vlastně jsem ani nevěděl, do čeho jdu. Ale úplně spontánně jsem se zaregistroval – aniž bych si zjistil, jestli se někdo taky chystá, abych třeba nemusel běžet sám. No, nakonec jsem běžel sám.

A když už jsem byl zaregistrovaný, nemohl jsem vycouvat. Ačkoliv jsem půlmaraton nikdy neběžel, ani tréninkově, věděl jsem, že ho uběhnu. Musel jsem ho uběhnout. Protože já nad sebou nemůžu prohrát. Ale měl jsem z toho závodu respekt, a tak jsem se snažil se připravovat. Nevím teď přesně, kolik jsem toho od registrace do závodu naběhal, ale něco málo jo. Jen ještě podotknu, že pražský půlmaraton je mnohokrát oceněný závod na světové úrovni. Nikdy předtím jsem takový závod neběžel, ač jsem měl za sebou 3x We Run Prague.

Někdy v lednu vyšla aktualizace Nike+ aplikace, ve které je od té doby také Coach. Nastavil jsem si, že v dubnu poběžím půlmaraton a on mi sestavil trénink. Něco kolem 640 km za ty tři měsíce. Zpočátku jsem do toho šel tvrdě – v lednu jsem naběhal přes 200 kilometrů, ale pak to šlo z kopce. Únor byl slabý, v březnu jsem nebyl běhat vůbec. Pár dnů před závodem jsem se tedy rozběhával, aby to se mnou neseklo.

Jsem spokojen. Závod jsem uběhl, dokonce se mi prvních 10 kilometrů běželo moc dobře. Poslední kilometr byl asi nejhorší. Uznávám, že běh po kostkách není zrovna příjemný, ale šlo to. Běžel jsem ve Vomero 8, které se ukázaly jako spolehlivé a pohodlné boty, ačkoliv mám raději freečka. Atmosféra závodu byla super. Co mě však méně potěšilo, byli někteří běžci, kteří očividně nedostatečně odhadli své schopnosti. Běžec, který se na půlmaratonu na třetím kilometru zastavuje, nemá běžet vůbec, nebo se zařadit do pomalejšího koridoru. A co teprve štafetisté? Některé skupinky byly schopné běžet po čtyřech vedle sebe tak, že předběhnout je bylo takřka nemožné. Navíc opět běžely tempem… Já jsem taky nijak neletěl, ale určitě jsem se snažil o to, abych nikoho nebrzdil a nepletl se nikomu pod nohy. Jim to bylo očividně jedno. Ale atmosféru jako takovou hodnotím na výbornou. Fandících lidí bylo po celé trati spoustu. Tímto také děkuji své přítelkyni a její mamce za podporu :-) (uf, smajlík ve článku).

Úsměvný okamžik byl, když jsem se v desátém kilometru potkal s běžcem, který byl 200 metrů před cílem (někdy v 57. minutě). Ale i to mi dodalo energii. Bylo to super. Zase trochu jiná zkušenost oproti We Run Prague, což byl doposud jediný závod, který jsem běžel.

Se svým časem 1:45:40 jsem se umístil na 2655. místě z 8948 doběživších. Chtěl jsem zaběhnout na 1:40, ale i tak si myslím, že super čas. Zpětně si říkám, že jsem mohl mít rychlejší start – mohl jsem se zařadit víc dopředu, abych pak na startu nemusel spoustu lidí předbíhat. Od pátého kilometru do cíle jsem jich předběhl skoro 1000.

Tento post budiž vám zároveň motivací. Na škole jsem běh nesnášel, pak jsem s ním začal a nepřemýšlel jsem nad tím, že bych někdy běžel půlmaraton. Trénoval jsem tak, jak jsem trénoval a i přesto, že jsem nehrotil každý detail a nohy neměl pomatlané a polepené, závod jsem doběhl za, pro mě slušný, čas. Jde to, ale je potřeba chtít. Když si budete říkat, že to nezvládnete, skutečně to nezvládnete. Mějte se, běhejte a jednou se třeba uvidíme na maratonu. I když jsem si po doběhnutí půlmaratou řekl, že by mě běžet tři hodiny v kuse asi nebavilo, kdo ví, co bude.

Tomáš Potěšil

Běhám a snad mi to ještě nějakou dobu vydrží.

Všechny mé příspěvky - Website

Sledujte mě:
TwitterFacebookGoogle PlusNike+



Přidej komentář: