Můj We Run Prague 2014

„PĚT, ČTYŘI, TŘI, DVA, JEDNÁ, START!“

Tak přesně takhle začal můj první WRP v životě. Téměř deset tisíc lidí odpočítávalo start. Pak se pomalu začaly posouvat přední řady, za pár sekund jsme se rozešli i my, a pod bránou s čipovým kobercem už jsme klusali. Když říkám my, tak mluvím o mně a Tomáši Potěšilovi, navíc se k nám občas přidal někdo další, ale celý závod se nesl hlavně v duchu této naší „dvojice“.

S Tomášem se znám z twitteru a těšil jsem se, až se poznáme naživo, což se mi konečně povedlo! Pomohl mi trefit do Žlutých lázní, a pak jsme si společně utahovali z rozcvičky, která byla hodinu a půl před závodem. Radši jsme z ní utekli a šli se převléct, to už jsem se smál jenom já Tomovi, protože si nezvládal nasadit čip na botu. No a potom jsem si ten svůj málem celý roztrhl, tak se role otočily. Takže k zázemí – Žluté lázně byly super, jen trochu zmatečné a záchody jako vždy nestačily.

Závod samotný odstartovalo naše společné řvaní, které vedla Bára Špotáková trsající na NOBODYho set. Začátek byl pomalejší, ale když jsme probíhali kolem prvních fanoušků, tak jsem věděl, že tohle je můj šálek kávy. Atmosféra byla cítít už od vstupu do lázní, ale teprve v koridoru (byli jsme na rozhraní modrého a žlutého) se formovala, běžci se fotili, zdravili, smáli mottům na zádech, nebo protahovali. Při běhu samotném jakoby to vše explodovalo do gejzíru radosti a minimálně první kilometr se většina usmívala. Tomáš kontroloval tempo na hodinkách, a tak jsme zrychlovali a zpomalovali, abychom se moc neunavili už na začátku. Asi na třetím kilometru začalo Toma dost píchat v boku, a tak kořenil běh vybranými slovíčky, zatímco jsem se ho snažil povzbudit. Asi kilometr to takto pokračovalo, a pak jsme se ztratili. Za chvíli jsem ale zaslechl svoje jméno a Tomáš mně dobíhal, že už je to lepší. Od té doby jsme na sebe pořvávali snad pořád, jak jsme buď předbíhali ostatní (a to na pokyny „Klíčujeme!“, „Jdem dopředu!“ „Tak přidáme!“), nebo ostatní nás, to když se jeden propadl a druhý na něj čekal, aby ho povzbudil. Před závodem jsem myslel, že Tom bude čekat na mně, ale nějak se to otočilo, a i když jsem měl párkrát chuť se na něj vykašlat, neudělal jsem to, a jsem za to rád! Úzké uličky vyústily v Václavské náměstí a my jsme naplno poznali povzbudivou sílu davů. To už byl sedmý kilometr a druhá občerstvovačka, a tak jsme začali přidávat na tempu. Na pití jsme kašlali, to bylo jen zbytečné zdržování. Osmý a devátý kilometr jsme pořád zrychlovali, a pak jsem se utrhl. Tom už asi nemohl přidávat, já jsem se otáčel, a byl pořád dál a dál, tak jsem přidal do kroku a posledních snad 800 metrů jsem běžel naplno. Moje nohy protestovaly, protože Nike Free přece jenom není obuv na kostky a už vůbec ne na sprintování po nich. Myslím, že během tohohle posledního vypětí jsem předběhl možná tak 50 závodníků! Doběhl jsem s úsměvem, spokojeností a časem 46:08.

We Run Prague 2014 - Vašek

Úsměv ztvrdl, ucítil jsem puchýře, naše batohy nemohli najít….ale to už mně vlastně moc nerozhodilo a nechci to rozebírat. Nechci si kazit chuť. Závod byl parádní, plný atmosféry a dobré nálady. Kdo to nezažil, nepochopí. Snad jsem vám to aspoň trochu přiblížil tímto článkem, a příští rok se přidáte, a to s „myjsmebezci.cz“ na zádech! My s Tomem totiž jdeme!

PS: Moje letošní motto bylo: „Běžím pro radost.“ Když jsem si ho dával, ani jsem nevěděl, jak moc to bude pravda!!

Václav Havlíček

Jsem student VUT, ale původem ze Šumperka, kde mi taky v atletice dali základy běhu. Běhám pro radost, a pro radost taky píšu a tvořím s Tomášem tento web! Napište mi, a můžem se v Brně potkat!

Všechny mé příspěvky

Sledujte mě:
FacebookNike+



Přidej komentář: